AČP je již celkem známá (a stále neregistrovaná) asociace, sdružující a zaštiťující společenství neortodoxních trampů, kteří doufají, že oplývají humorem sobě vlastním.

Zakladatelem této organizace je trampská osada Moudí, jejíž členové jsou rozprostřeni od středních Čech až do Krkonoš. Více o T.O. Moudí se dozvíte na těchto stránkách:

www.pavouckej.wz.cz


Doporučené špekáčky         Jak se stát členem AČP?         Jak vyrobit poctivý špekáček?          Pečbuřtovské fotky


Hlavní krédo AČP:

 

„Nic lepšího není, než buřt opečený!“

 

Úkoly AČP:

 

- šířit vizi

- péct buřty nad otevřeným ohněm

- deptat ochranáře rétorikou a organizovaností

- předávat si informace o kvalitě různých druhů uzenek, párků, buřtů, špekáčků atd.

- nikdy se nedat chytit s nedojedeným opečeným buřtem!!!!

 

Hierarchie AČP:

 

- v čele asociace je nevolený čestný předseda (toto předsednictví je ale přenosné na kohokoli z platících členů – dle situace)

- druhou nejdůležitější osobou je pokladník

 

Dál už se organizace řídí následovně vyjmenovanými pravidly:

- já na bráchu, brácha na mě

- jeden na všechny, všichni na jednoho

- kdo uteče, vyhraje.

 

Práva členů AČP:

 

- každý člen má právo platit vysoké příspěvky

- každý platící člen se může honosit hrdým titulem Pečbuřt

- každý člen má právo nosit neviditelně průkaz člena AČP (když si ho vyrobí)

- každý platící člen má nárok na jednoho buřta ročně zdarma (pokud se nebojí a ukradne si ho)

- v zájmu zbytečného utajení si registrovaný pečbuřt může nechat říkat buřtpečt.

 

Povinnosti členů AČP:

 

- hrdě hlásat společnou myšlenku a krédo všech pečbuřtů

- vystavovat znaky AČP na obdiv (domovenka, vizitka atp. - vše možno zakoupit na LFC)

- na každém vandru si alespoň jednou opéct uzeninu nad otevřeným ohněm

- účastnit se sjezdů, válečných porad a jiných hovadin

- zdokonalovat se v opékání

- chovat se v přírodě slušně a ne jako dobytek.

 

Prohlášení AČP

 

Asociace českých pečbuřtů se zavazuje, že bude dál šířit myšlenku volnosti a svobody opékání uzenin nad otevřeným ohněm, pokud možno umístěným bezpečně v kruhu kamenů.

AČP prohlašuje, že vytrvá, a i přes perzekuci některými úřady bude pokračovat v této bohulibé myšlence do posledního muže i ženy, děti nevyjímaje!

 

Historie organizace, její vznik

 

Pečbuřt - původně hanlivé pojmenování trampů, čpících kouřem, někdy potem, často v umaštěném oděvu, se ustavením asociace stalo předností, značkou a pýchou. Každý kdo si pyšně nechá říkat Pečbuřt, tím dává jasně najevo pohrdání těmi tzv. takytrampy, astrachány, paďoury atd.

Jisté je, že jednou to přijít muselo. Až to přišlo... Viz. Pravdivá povídka.

 

Vysvětlení pojmu ASOCIACE

 

„Protože chování pečbuřtů je svrchovanou mocí často považováno za asociální – je název i druh tohoto uskupení pro AČP jediný správný a vše plně vystihující“

(z vyjádření psychiatra MuDr. Chocholouška)

 

Chvilka Poezie

 

Dagmar Braunová / Špekáčku vimperský

 

Špekáčku vimperský, jemňounce uzený, uklidni chuti mé pohárek vzbuzený.
Pěkně tě nakrojím, ty se mi rozšklebíš, vůni svou omamnou před námi vyjevíš.
Ze špíčků poctivých stéká tuk v plameny, smysly mé převážné jsou zcela zmámeny.
Rozkveteš do krásy, růžičko voňavá, kousnu a zapraská kůrčička křupavá.
Křen a též hořčice hostinu doladí a krajíc poctivý, ten také nevadí.
Mastnou svou papuli poté si umyji, můj milý špekáčku, ohromíš Unii.

 

(Bohužel jsem neměl možnost ochutnat vimperský špekáček, ale báseň o něm je přímo k sežrání. P)

Slovníček málo známých pojmů:

 

Pečbuřt  

      

individuum podezřelého zjevu, čpící kouřem a uzeninou, jinak vcelku neškodný. Reaguje zuřivě pouze v případě napadení rádoby ochráncem přírody, ale pod pohrůžkou pokuty se většinou zklidní a veškerou svou sílu věnuje nejprve vyjednávání pak rychlému balení a ještě rychlejšímu útěku. Na to, jak je od přírody líný, bývá velice rychlý a skoro nikdy není lapen.

 

Buřt  

                         

uzenina, většinou podezřelého původu. Její opékání a konzumace se tak stává v jistém slova smyslu adrenalinem. Někdy bývá i chutný. Když je zelený neznamená to, že není zralý, ale naopak, že je přezrálý. Konzumace přezrálého buřta není adrenalinem, ale hazardem, či spíš sebevraždou.

 

Ortodoxní tramp (OT) 

 

individuum zeleného zevnějšku, stylově vybaven a vždy upraven dle stanov OTB.Snaží se splynout s přírodou aby ho nikdo nenašel. Nikdo ho však nehledá Jen s největším odporem se přátelí se svým protějškem – Pečbuřtem. Předmětem hovoru mezi OT bývá většinou problematika výbavy, zlepšováky na úpravu výstroje, hanění výstroje druhých (většinou nepřítomných). Bývá přátelský, pokud má kolem sebe vícero svých soukmenovců.

Vztah k, rádoby,ochranářům má podobný jako Pečbuřt.

 

Moudí   

                                

trampská osada, též dle vodáckého slovníku

"Moudí : část vodákova těla, nalézající se v oblasti hluboko pod pupkem a (zpravidla) vysoko nad koleny. Namočení moudí je rozhodujícím faktorem při určování, bylo-li cvaknutí dokonáno, či nikoliv. Je-li namočeno moudí, pak se vodák cvaknul, i kdyby zbytek těla zůstal nějakým zázrakem suchý a naopak - zůstává-li moudí suché, pak se cvakoš nekonal.
Cvaknout se (cvakoš, nebo též udělat se) : Zvrhnutí lodě spojené s namočením oděvu a bagáže. Jako kritérium pro vyhodnocení cvaknutí je dokonané namočení
moudí."

 

Vandr  

                     

navenek bláznivá, zhusta víkendová, kratochvíle, které se věnují dnes již jen úzké masy (naštěstí). Činnost spočívá v příjezdu do bodu A, a pěšího (někdy) přesunu do bodu B. Bod B může být zároveň bodem A! Po cestě se, často nachází mnoho dalších bodů, většinou neplánovaných (proměnné X a Y), které jsou jakousi překážkou – hospoda, rybník, ochranář atp. Součástí přesunu musí být nocleh pod širým nebem, maximálně zastíněný korunami stromů, plachtou, či převislou skálou. Kdo spí ve srubu, je vlastně na chalupě a ne na vandru!!! Někdy se používá též slovo čundr. OT ho však mají za hanlivé přízvisko akcí spojených s přílišným popíjením alkoholu pod širým nebem. To je ale věc názoru každého jednoho.

Celonárodního i světového ohlasu se dostalo špekáčkům v roce 1891 na Zemské jubilejní výstavě v Praze. Zde byla postavena dosud nevídaná uzenářská dílna a u stánku bylo neustále plno. Špekáčky, tehdy ještě nazývané uzenky, byly na místě uzeny a ještě teplé prodávány s křenem a slaným rohlíkem na krásném papírovém tácku. Právě tato významná událost odstartovala oblibu a velký rozmach výroby špekáčků.

50 procent špekáčku tvořilo hovězí zadní maso z mladých kusů, 20 procent „lepší“ vepřový výřez, samozřejmě bez kůže, a 30 procent na kostičky nakrájený špek. Stejně důležitou roli hrála tehdy i distribuce špekáčků. Po vyuzení byly dodávány do obchodů ještě v teplém stavu – hlavně v odpoledních hodinách tak byly krámky a jejich okolí provoněny lahodnou vůní. Ach, kde jsou ty doby. Dnes si můžeme o takových špekáčcích nechat jen zdát. (převzato z www.spekacky.cz)

 

Kontakt: pecburti(zavináč)email.cz / Všechna práva vyhrazena / l.p. 2010 /